Řekli o Bohrovi
Mohu Vás ujistit o jedné věci, a jsem v tom zcela upřímný: jde o pevné přesvědčení, jež je – a vím to velmi dobře – sdílené mnoha mými kolegy, že to, co jste nám v mnoha ohledech představil [o atomárním dění], značně přesahuje to, co jsme Vám mohli nabídnout my sami. […]. Věřte mi, že mnoho Vašich poznámek mi neustále poskytuje potravu pro mé myšlení. (Max Planck po návštěvě Boha v Berlíně 1920, dopis Bohrovi, 7. 5.)
Ne moc často v životě mi pouhá přítomnost nějakého člověka poskytla takovou radost jako Vy. Teď už chápu Ehrenfesta [společný přítel Einsteina i Bohra], proč Vás má tak rád. Nyní studuji Vaše výtečné články, a když se u toho někde jaksi zaseknu, mám to potěšení si připomenout Vaši mladou a usměvavou tvář přede mnou, jak mi to vysvětluje. Hodně jsem se od Vás naučil, zejména také v tom, jak přistupujete k vědeckým záležitostem i s patřičným zápalem. (Albert Einstein, dopis Bohrovi 2.5. 1920)
Bohr zval řadu z nás do carlsbergské rezidence, kde jsme po jídle usrkávali kávu, seděli jsme co nejblíže u něj a někteří z nás na podlaze doslova u jeho nohou – abychom zachytili každé jeho slovo. V těchto chvílích jsem pociťoval, že Sokrates opět povstal. Vlídně nás znepokojoval různými problémy a otázkami, přičemž každý argument pozvedal na vyšší úroveň a podněcoval v nás moudrost, o níž jsme netušili, že v nás je (a ona v nás určitě ani nebyla). Naše konverzace sahala od náboženství po genetiku, od politiky po umění; a když jsem se potom vracel na kole domů ulicemi Kodaně, vonícími po šeříku a vlhkými po dešti, cítil jsem se zvláštně omámen opojným duchem platónského dialogu. (Otto R. Frisch)
Byl to Bohr, který nám poskytnul fantastické rozšíření naší vize reality, vize, jež otřásla světem až do jeho základů [včetně otevření atomové Pandořiny skříňky]. Nicméně to byl také jeho optimistický duch a entuziasmus, jenž nám umožňuje překonávat nebezpečí, jimž čelíme [v Pandořině skříňce zůstala naděje] (Victor Weisskopf)
Nikdy jsem se nesetkal s někým, jako jsi ty, s někým, kdo pronikl k jádru všeho, a současně měl tolik vůle to vše dotáhnout až do samého konce, a kdo by byl navíc tak zaujatý životem z hlediska celku. (Christian Christiansen)
Nebudeme přehánět, když vystihneme Bohra v jeho naturelu jako rozeného filosofa, který nalezl ve fyzice překrásně mocný nástroj k proniknutí do základů lidského poznání a popisu světa. (Jørgen Kalckar)
Bohr byl v první řadě filosof, nikoli fyzik. (Werner Heisenberg)
CERN existuje díky Nielsi Bohrovi (Victor Weisskopf)
Bohr pronáší své názory jako člověk trvale tápající a nikdy jako ten, kdo věří, že je vlastníkem definitivní pravdy (Albert Einstein)
Nemyslím si, že by existoval jiný fyzik, který by učinil takový celosvětový dojem, přinejmenším na dvě generace fyziků, jako Niels Bohr. Jeho vliv byl naprosto výjimečný napříč obory včetně astronomie nebo biologie. (Lise Meitnerová)
Bohrův přístup k atomickým problémům byl vskutku podivuhodný. Byl zcela přesvědčen, že dané porozumění - v obvyklém slova smyslu - je nemožné. Tudíž jakákoli konverzace byla téměř ihned nasměrována k filosofickým otázkám a vzápětí už člověk ani nevěděl, zda zaujímá pozici, kterou Bohr napadal, anebo zda měl doopravdy atakovat pozici, již Bohr hájil. (Erwin Schrödinger)
Ve skutečnosti byl způsob, jímž Bohr uvažoval o atomických fenoménech už od roku 1912, vždy něčím prostředkujícím mezi fyzikou a filosofií. (Werner Heisenberg)
Navzdory všemu, co jsem už slyšel, z čistě lidského hlediska byl dojem z Bohrovy osobnosti zcela neočekávaný. Sotva bude kdy existovat člověk, který by dosáhl takového nesmírného vnějšího a vnitřního úspěchu, člověk, jenž by byl v oblasti své práce celým světem uctíván téměř jako polobůh, a který by přesto zůstal nikoli snad přímo skromný a prost sebevědomí, ale řekněme ostýchavý a nesmělý jako student teologie. (Erwin Schrödinger)
Bohr byl nejen „Newtonem atomu“, ale také nejhlubším myslitelem, s kterým jsem se kdy setkal. (Paul A. M. Dirac)
Stále žasnu nad krásou jednoho z tvých závěrů. Tím je spojení mezi h [Planckova konstanta] a Balmer-Rydbergovou konstantou. V tomto bodě jsi zašel za rámec hypotéz a teorií tak daleko, jak jen člověk může nahlédnout, až do oblasti pravdy samé. Výše nemůže žádný teoretik dosáhnout. (Carl W. Oseen)
Nezajištěný a protikladný základ byl dostačující k tomu, aby umožnil muži Bohrova jedinečného instinktu a jemného citu, aby objevil stěžejní zákony spektrálních čar a elektronových obalů atomů spolu s jejich významem pro chemii. To se mi jevilo jako zázrak a jako zázrak se mi to jeví stejně tak i dnes. Toto je nejvyšší forma muzikality ve sféře myšlení. (Albert Einstein)
Víte, my všichni jsme se stali jeho žáky. [...] Neznám nikoho, koho by Bohr a diskuse s ním ničemu nenaučily. Člověk si však o něm mohl myslet všelicos. Někdy během diskusí prakticky jen seděl jako idiot. Tvář se stala prázdnou, jeho končetiny byly svěšené, a dokonce jste ani nevěděli, jestli tenhle člověk vůbec vidí. Mysleli byste si tedy, že vážně musí být idiot. On v tu dobu absolutně neprojevoval žádnou známku života. Avšak najednou bylo vidět, že do něj vstoupil nějaký žár nebo jiskra a potom řekl: »Teď už vím«. Tato koncentrace je udivující [...]. Jsem si jist, že to bylo stejné i v případě Newtona. (James Franck)
Legrace, již jsme si z Bohra dělali, byla pouze únikovou cestou, díky níž jsme mohli vyjádřit, že ačkoliv jsme mu často nedokázali porozumět, obdivovali jsme ho téměř bez výhrad a nekonečně ho milovali. (Rudolf Peierls)
Většina lidí, když dosáhli věku kolem čtyřiceti, se už nevyvíjí, avšak Bohrova fantastická osobnost se rozvíjí dál a dál [...] Pakliže má člověk šanci pobývat poblíž tak jedinečné osobnosti, neměl by již setrvávat někde jinde. (George de Hevesy)
V Los Alamos jsme pracovali na něčem, co je pravděpodobně nejspornější, neproblematičtější věc, jíž vědec může vůbec čelit. V tu dobu byla fyzika, naše milovaná věda, donucena stát se nejkrutější součástí reality, a my jsme se s tím museli naučit žít. Byli jsme, alespoň většina z nás, mladí a jaksi nezkušení, co se týče, řekl bych, lidských otázek. Avšak najednou se uprostřed toho v Los Alamos objevil Bohr. Bylo to poprvé, co jsme si začali uvědomovat smysl všech těchto strašlivých věcí [...]. Každý vážný a hluboký problém v sobě nese své vlastní řešení… Toto jsme se od něj naučili. (Victora F. Weisskopf)
Učil jsem se od tohoto muže a pozoroval ho, až jsem porozuměl jeho velikosti i dobrotě. On byl opravdu něco. (James Franck)
Dokonce i dnes ještě pociťuji magii z našeho prvního setkání, kouzlo, jež bylo v následujících letech jen umocněno, když jsem měla privilegium účastnit se Bohrových slavných konferencí. (Lise Meitnerová)
Bohrova tvář, mohutná vysoká postava, držení těla a klátivá chůze [...] připomínaly směsici udřeného rybáře, pastora a geniálního neandrtálce. Byl otevřený, společenský, přátelský, vynikající a trpělivý učitel, dokonce i když hrál šachy; pokud soupeř udělal špatný tah, vrátil mu Bohr figury do výchozí polohy, aby svou chybu opravil. Jako neúnavný vypravěč vtipných historek tvrdil svým posluchačům, že skutečně zajímavé příběhy jsou jen ty, kde před fakty dáme občas přednost fantazii. (Jevgenij Lvovič Feinberg)
Základy kvantové mechaniky byly formulovány, diskutovány a posléze většinou zapsány ve studiích Bohrových spolupracovníků, avšak ony ideje byly do značné míry podníceny právě Bohrem [...] Ustavičně sokratovským způsobem pokládal závažné otázky a poukazoval na hloubky problémů a hojnost fenoménů. Následně v myslích jeho nejlepších žáků vzcházely a vykrystalizovaly ideje nové. (Victor Weisskopf)
O padesát let později se může mnoha lidem zdát, že koncept diskrétních kvantových stavů pro atomární elektronový systém byl zřejmý. Mohli bychom se totiž domnívat, že kdyby Bohr tuto představu nezavedl, přišel by s ní krátce poté někdo jiný. Tento názor je však absolutně chybný. (James Franck)
Stejně jako už máme v Jamesi Watsonovi »Einsteina biologie«, tak stále čekáme na »Nielse Bohra« v biologii. Věda může dosáhnout hlubokého porozumění svých předmětů pouze tehdy, jestliže dospěje ke komplementární deskripci. Dokud se komplementarita neobjeví na horizontu, nebudeme ani blíže porozumění. (Max Delbrück)
Komplementarita je nejrevolučnější vědecký koncept tohoto století a jádrem Bohrova padesátiletého hledání celkového smyslu kvantové ideje. (John A. Wheeler)
Idea komplementarity je nyní [v době Bornovy nobelovské přednášky: 1954] považována většinou fyziků za klíč k projasnění porozumění kvantových procesů (Max Born)
Pro běžného fyzika té doby [kolem roku 1910] byly spekulace o atomové struktuře něčím, jako spekulace o životě na Marsu – velmi zajímavé pro ty, kteří mají rádi takové věci, ale bez větší naděje na podporu přesvědčivými vědeckými důkazy a bez většího vlivu na vědecké myšlení a vývoj. (Edward Andrade)
Těžko si lze představit, jak by se odehrával stav našich znalostí o atomu bez něj. Osobně je jedním z nejlaskavějších kolegů, s nímž jsem se v životě sešel. Pronáší své názory jako člověk neustále tápající, a nikdy jako ten, kdo věří, že je v pozici vlastníka jisté pravdy. (Albert Einstein)
Bohrův génius byl tak superiorní. Člověk si nemohl pomoci a dostal tak silné komplexy méněcennosti v přítomnosti takového génia, až se stal zcela neproduktivní.“ Bohr přemýšlel tak pohotově, že dokázal okamžitě říci, „co může být špatně, co může být dobře. A to bylo tak rychle, že jsem zanedlouho cítil, že už nejsem vůbec schopen myslet“. (James Franck)
Obraz jeho první přednášky mi zůstal nesmazatelně v paměti. Posluchárna byla přeplněná. Dánský fyzik, který již svou postavou vypadal na Skandinávce, s lehce nakloněnou hlavou, přátelsky a skoro trochu rozpačitě se usmívaje, stál na pódiu, na něž ze široce otevřených oken proudilo plné světlo göttingenského léta. Bohr mluvil dost tiše s měkkým dánským akcentem, a když formuloval jednotlivé předpoklady své teorie, kladl slova pečlivě, mnohem opatrněji, než jak jsme tomu byli zvyklí u Sommerfelda, a skoro za každou z pečlivě formulovaných vět byla patrná dlouhá řada myšlenek, z nichž byl vysloven jen počátek, a jejichž konec se ztrácel v polotmě pro mne velmi vzrušujících filosofických postojů. Obsah přednášky mi připadal nový a známý současně. Vždyť jsme se učili Bohrově teorii u Sommerfelda, tedy jsme věděli, oč se jedná. Ale co se zde říkalo, to znělo z Bohrových úst zcela jinak než u Sommerfelda. Bylo bezprostředně cítit, že Bohr nezískal své výsledky z výpočtů a matematických důkazů, nýbrž vcítěním a odhadováním, a že mu nyní připadalo obtížné obhajovat je před vysokou školou matematiky v Göttingen.“ (W. Heisenberg)
Bohrovo počáteční zaobírání se filosofickými problémy nepovstalo z fyzikálního zkoumání, nýbrž z obecného epistemologického uvažování o funkci jazyka jako způsobu sdělování zkušenosti… Jak se vyhnout dvojznačnosti … to byl problém, s nímž si Bohr lámal hlavu. K tomu, aby nalezl nějaké řešení, byl inspirován krásnou analogií s koncepcí vícehodnotové funkce a Riemannova povrchu. (L. Rosenfeld)
Filosofování bylo součástí Bohrova naturelu už od chlapeckých let. (A. Pais)
[...] Bohr by nikdy neuznal takový typ jazyka, který by připouštěl nezávislou existenci jakéhokoliv druhu kvantového objektu, o němž by se mohlo říct, že se nachází v určitém stavu. Tudíž by nepovažoval za smysluplné hovořit například o částici existující mezi jednotlivými kvantovými měřeními, ani kdybychom pro dané pozorování získali stejné výsledky při opakovaném měření. [...] Bohr spíše uvažoval o experimentálním uspořádání a obsahu (významu) daného výsledku tak, že je jednoduchým neanalyzovatelným celkem. Debatovat na základě takového experimentálního uspořádání abstraktním způsobem o určitém stavu, by pro něj nedávalo žádný smysl. (D. Bohm a B. J. Hiley)
Cítím, že veškeré moje nejhlubší představy byly velmi značně a příhodně ovlivněny rozhovory s tebou, mnohem více než s kýmkoliv jiným. I když se tento vliv v mých textech neukazuje tak zřetelně, určuje záměr všech mých výzkumných pokusů. (Paul Dirac)
Kodaňský duch je vyjádřením Bohrovy mysli. Bohr měl nepřekonatelně mocnou a flexibilní představivost, již kombinoval s dokonalou intelektuální vnímavostí. Byl nevídaně rychlý, když měl pochopit podstatu nebo hodnotu nějaké nové ideje. (James G. Crowther)
Bohr nalezl nový příznačný způsob práce. Nepracoval sám jako jedinec, ale spolupracoval s ostatními – a v tom byla jeho největší síla. Shromáždil kolem sebe nejaktivnější, nejnadanější a nejbystřejší fyziky světa. (Victor Weisskopf)
Niels Bohr, se svou jedinečnou přirozenou schopností a nabytou dovedností v dialektice, už dlouho promýšlel, jak vyřešit do očí bijící dichotomii v duálním přístupu experimentátorů k takové disciplíně, jakou je molekulární biologie: na straně jedné jsou buněční biologové, kteří trvají na autonomii žijící buňky per se, avšak s tímto přístupem také často ztrácejí vhled do molekulárních procesů, jež probíhají v rámci této autonomie; na straně druhé jsou biologičtí chemici, kteří by zredukovali živoucí pestrobarevnou doménu jen na hrstku chemických rovnic – ti zase zapomínají, že plné dosažení jejich cíle zahrnuje smrt nějakého živoucího celku. A tak tu máme takříkajíc Bohrovu poslední vůli a odkaz: »zakusili jsme toho, kdo nám sejmul tápající dlaně z očí, jimiž jsme konečně prozřeli, nezaslepeni«. (Ronald Fraser)
Také jsem se setkal s Nielsem Bohrem. V té době se mu říkalo Nicholas Baker a do Los Alamos přijel s Jimem Bakerem, svým synem, jehož skutečné jméno je Aage Bohr. Pocházeli z Dánska a byli to moc slavní fyzici, jak asi víte. Dokonce i pro naše veličiny byl Bohr velkým bohem.
Když přijel do Los Alamos poprvé, tak na schůzku s ním přišel kdekdo – každý chtěl vidět velkého Bohra. Diskutovalo se o problémech týkajících se bomby a já seděl někde vzadu v rohu.
Bohr přišel a odešel a přes hlavy lidí jsem ho jen stěží zahlédl.
Toho rána, kdy se měl objevit podruhé, zazvonil telefon.
„Haló – Feynman?“
„Ano.“
„Tady je Jim Baker!“ Volal Bohrův syn. „Otec a já bychom s vámi rádi mluvili.“
„Se mnou? Tady Feynman, jsem jenom…“
„To souhlasí. Vyhovuje vám osm hodin?“
A tak v osm hodin ráno, dřív než jsou ostatní vzhůru, jsem na místě. Jdeme společně do mé pracovny a Bohr říká: „Přemýšleli jsme, jak zvětšit účinnost bomby, a přišli jsme na následující nápad.“
Povídám: „Ne, to by nefungovalo. To není účinné… Bla bla bla.“
„A co tohle a tohle?“ řekl Bohr.
„To vypadá líp, ale je v tom zase tahle hloupost.“
A tak to pokračovalo asi dvě hodiny, probírali jsme spoustu nápadů sem a tam a přeli se o ně. Velký Niels si v jednom kuse zapaloval dýmku; pořád zhasínala. A mluvil nesrozumitelně – mumlal tak, že mu bylo sotva rozumět. Jeho synovi jsem rozuměl líp.
„Tak jo,“ řekl konečně Bohr a zapaloval si dýmku. „Myslím, že teď můžeme zavolat ty vaše veličiny.“ A tak zavolali ostatní a diskutovali s nimi.
Pak mi Bohrův syn vysvětlil, jak to bylo. Když byli u nás naposledy, Bohr mu řekl: „Pamatuješ si jméno toho chlapíka, co seděl tam vzadu? To je snad jediný člověk, který se mi nebojí něco říct. Když přijdu s něčím uhozeným, tak mi to poví. Až budeme příště chtít o něčem diskutovat, tak nemá cenu chodit za všemi těmi lidmi, co na všechno říkají ano, ano, doktore Bohre. Seženeš toho chlapíka a probereme to nejdřív s ním.“ (R. Feynman).
Otto Frisch vzpomíná na setkání s Bohrem v roce 1934 v Londýně, kdy se seznámil s kritickou situací mladého židovského vědce, který se po stipendiu musel vrátit do nacistického Německa. Frisch píše:
Bohr si přišel se mnou popovídat, chytil mne za knoflík u vesty a řekl mi: »Musíte přijet pracovat za námi do Kodaně. Máme rádi lidi, kteří umí skutečně používat myšlenkové experimenty.«
Večer téhož dne Frisch píše s úlevou matce: Mami, už se o mne nemusíš vice strachovat. Sám všemohoucí Pán mne chytil za knoflík u vesty a laskavě se mnou promluvil. (Otto R. Frisch)
Naše porozumění kvantové teorii atomových systémů započalo na přelomu století. [...] Byla to heroická doba a nebyl to počin jednoho člověka. Obnášelo to spolupráci zástupů vědců z mnoha různých zemí, i když to byl od počátku do konce hluboce kreativní, decentní a kritický duch Nielse Bohra, který se stal průvodcem, krotil, prohluboval a nakonec celý tento vzmach přetvořil. (Robert Oppenheimer)
Jak mnozí uvedli, byl posledním z gigantů, Bohr ještě více než Einstein proměnil celé století. (Ruth Moore)
Bohr zůstává jednou z největších osobností, s níž jsem se kdy setkal. Můj život ovlivnil nesmírným způsobem a již od počátku na mne učinil ten nejhlubší dojem. Byl mým intelektuálním otcem. (Victor Weisskopf)
Kvantová teorie byla práce mnoha lidí, nicméně se domnívám, že se všichni shodneme na tom, že srdcem této brilantní skupiny byl Niels Bohr. (Robert Oppenheimer)
Bohr věřil, že pozitivní duch vědeckého snažení – zasvěcený hledáním základu pravdy – může pomoci zmírnit negativní rysy technického pokroku. (Victor Weisskopf)
Moc dobře si uvědomuji rčení, že „žádný člověk není hrdinou pro svého sluhu“, ačkoli však zde píši z pozice sluhy, pro mne Bohr zůstává hrdinou. (Rudolf Peierls)
Podle Bohra si každé velké a hluboké úskalí sebou nese své vlastní řešení. Nutí nás změnit myšlení, abychom ho našli. Kvantová mechanika se stala nejlepším příkladem tohoto principu. Kvantová, vlnová a částicová povaha elektronu či jiných entit nedávala smysl těm, kteří používali klasické metody myšlení. Teprve tehdy, když se celkově změnil náš přístup, začaly se objevovat odpovědi. (Victor Weisskopf)